Obsah

Historie obce

Trpík, nejmenší samosprávná obec regionu 8 km jižně od Lanškrouna, se rozkládá podél drobného pravobřežního přítoku Lukovského potoka. První zmínka Trpíku (Tirpings) pochází z donační listiny Václava II. z roku 1304, jíž věnoval celé Lanškrounsko Zbraslavskému klášteru. Jak půdorysné uspořádání této lánové vsi, tak i ryze německý původ jejího jména, nasvědčují že byla v průběhu středověké kolonizace kraje založena německými kolonisty.
Těžká léta nastala pro obyvatele Trpíku po smrti Václava III. roku 1306. V nastalém zmatku po olomoucké královraždě posledního Přemyslovce a následujících letech slabé královské moci byly osady v okolí Lanškrouna a Lanšperka pleněny některými šlechtici. Situace se příliš nezměnila ani za vlády "krále cizince". I sám Jan Lucemburský si totiž ve finanční nouzi často vypomáhal na úkor zbraslavských řeholníků. Zdejší klášterní
panství jednoduše cisterciákům několikrát odňal a zastavil je svým věřitelům. Navíc jeho časté nepřítomnosti v království opět využívali okolní šlechtici, kteří pustošili zdejší kraj.
Naposledy se král Jan zmocnil zdejšího zbraslavského statku v roce 1335. Již následujícího roku jej cisterciákům sice vrátil, avšak vynutil si za to částku 1600 zlatých. Snad právě v této době odtrhl od Lanškrounska vesničky Trpík a sousední Kozínohu (dnešní Květnou) a svěřil je do zástavy Ottovi z Tannenfeldu. Zbraslavský klášter je získal teprve roku 1350, kdy Karel IV. nařídil jejich navrácení.
Nedlouho poté se zbraslavští mniši rozhodli své vzdálené panství směnit s litomyšlským biskupem za nějaké příhodnější, ležící blíž ku Praze. Po letitém jednání se konečně podařilo roku 1358 dosáhnout dohody a potvrzení této směny u papežské kurie. Ve výčtu míst, která na Lanškrounsku získal litomyšlský biskup, však Trpík a Kozínoha chybí. Zbraslavský klášter si je s několika dalšími vesnicemi podržel a prodal je některým místním drobným šlechticům.
Už roku 1372 tak držel obě jmenované vesnice Jindřich z Brandýsa, sídlící na Libchavě, od něhož toho roku vykoupil rychtář v Trpíku dědičnou svobodnou rychtu. K té patřilo podle Jindřichovy listiny, tzv. hamfeštu dosti velké příslušenství - čtyři svobodné a osm poplatných prutů rolí s osmi poplatnými ženci, les, mlýn se třemi pruty polností, svobodná krčma a vlastní váha. Svobodný rychtář měl k dispozici své řemeslníky jako byl řezník, pekař, švec, krejčí nebo kovář a nadto mu také náležela třetina ze všech jím uložených pokut. Naopak pánovi byl
sám povinen platit ročně dvacet grošů a dále shromažďovat a odvádět poddanské platy od osadníků.
Roku 1402 prodal Jindřich z Brandýsa Trpík i Kozínohu augustiniánskému klášteru, založenému roku 1371 v Lanškrouně. V rukou řeholních kanovníků zůstal Trpík až do husitských válek. Roku 1421 augustiniáni před hrozícím nebezpečím uprchlí z Lanškrouna do Olomouce, kde se usadili natrvalo. Své statky v okolí města si nárokovali i nadále, ale naděje že je získají zpět byly liché. Právní nároky augustiniánů mj. na Trpík a Květnou sice svým privilegiem roku 1460 výslovně potvrdil král Jiří z Poděbrad, ale někdejších biskupské statky včetně
klášterních vesnic zůstaly pevně ve světských rukou. Od poloviny 15. století tak Trpík sdílel své osudy s dalšími vesnicemi na Lanškrounsku.
Už v 16. století byl Trpík přifařen k nedalekému Damníkovu. V době pobělohorské byla duchovní jeho správa na několik desetiletí obstarávána z Lanškrouna. Již roku 1677 ale došlo k obnovení fary v Damníkově, včetně příslušnosti Trpíka do její kolatury. O století později dosáhli obyvatelé Trpíku roku 1760 zřízení samostatné farní lokalie. Za další tři léta vlastním nákladem zbudovali ve vsi barokní kapli zasvěcenou sv. Anně, která byla vysvěcena v roce 1776. Vlastní místo posledního odpočinku - hřbitov - založili roku 1886.
V druhé polovině 19. století také vyvrcholila snaha o osamostatnění školního vyučování. Až do roku 1850 byl totiž Trpík přiškolen k Damníkovu. V provizorních podmínkách pronajímaných místností probíhala výuka v Trpíku od roku 1851. Školní budova byla postavena později, mezi lety 1867-1872.
Počet obyvatel se v Trpíku na konci 19. a v první polovině 20. století pohyboval kolem tří stovek. Po poválečném odsunu obyvatel této německé obce byl Trpík dosídlen z vnitrozemí. Počet nových usedlíků ale nedosáhl někdejšího počtu. Až v této době, roku 1950, byla provedena elektrifikace obce. Zdejší národní škola i přes přiškolení sousední Květné byla pro malý počet žáků uzavřena v roce 1962. Nejbližší úplná základní škola se tak nachází ve tři kilometry vzdáleném Damníkově.
Mezi historické památky v obci patří zmiňovaná barokní kaple sv. Anny z roku 1763, která dlouhodobě neslouží svému účelu, kamenný kříž z doby kolem roku 1770 a dvě usedlosti (čp. 1 a čp. 59), jež jsou dokladem původní historické zástavby.
Mezi spolky, které v minulosti působily v obci, lze uvést spolek dobrovolných hasičů (Feuerwehverein), založený roku 1888.
Po dlouholetém trendu poklesu počtu obyvatel žije v současnosti v Trpíku 85 lidí ve 25 domech.